Please download to get full document.

View again

of 21
All materials on our website are shared by users. If you have any questions about copyright issues, please report us to resolve them. We are always happy to assist you.

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Category:

Retail

Publish on:

Views: 6 | Pages: 21

Extension: PDF | Download: 0

Share
Related documents
Description
- 86 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jiřího Lifky v právní věci žalobce:
Transcript
- 86 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jiřího Lifky v právní věci žalobce: SOLUS, zájmové sdružení právnických osob, sídlem Antala Staška 510/38, Praha 4, zast. Mgr. Marií Janšovou, advokátkou, sídlem Václavská 316/12, Praha 2, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7, za účasti: Mgr. R. L., bytem R., P., o žalobě proti výrokům I. - VII. a IX. - XI. rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne , č. j. INSP2-4684/12-38 takto: I. Žaloba proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne , č. j. INSP2-4684/12-38, se v části, v níž se žalobce domáhá zrušení výroků I. VII. napadeného rozhodnutí, odmítá. II. III. IV. Žaloba proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne , č. j. INSP2-4684/12-38, se v části, v níž se žalobce domáhá zrušení výroků IX. XI. napadeného rozhodnutí, zamítá. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhá zrušení všech výroků rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne , č. j. INSP2-4684/12-38, s výjimkou výroku VIII. Výroky I.-VII. napadeného rozhodnutí nebylo vyhověno žalobcovým námitkám proti kontrolním zjištěním uvedeným v kontrolním protokolu žalovaného ze dne , zn. INSP2-4684/12-33 (dále jen kontrolní protokol ); tyto výroky žalobce dle svých slov napadá jen z důvodu procesní opatrnosti. V kontrolním protokolu byla žalobci uložena též čtyři opatření k nápravě. pokračování 2 Výrokem VIII. napadeného rozhodnutí, který žalobou napaden není, bylo zrušeno opatření k nápravě č. 1, jímž bylo žalobci uloženo, aby zlikvidoval osobní údaje J. R. evidované v registru Solus. Výroky IX. a XI., jež žalobce napadl, byly zamítnuty námitky proti opatření k nápravě č. 2, jímž bylo žalobci uloženo informovat J. R. o likvidaci jejích osobních údajů, a proti opatření k nápravě č. 4, jímž bylo žalobci uloženo informovat o likvidaci jejích osobních údajů zúčastněnou osobu. Konečně žalobce brojí též proti výroku X. napadeného rozhodnutí, jímž bylo změněno opatření k nápravě č. 3 tak, že bylo žalobci uloženo, aby zlikvidoval osobní údaje zúčastněné osoby v negativním registru SOLUS, které byly vloženy společností Home Credit, a.s. V prvním žalobním bodu žalobce uvádí, že souhlas subjektu osobních údajů, který byl udělen dobrovolně na dobu určitou, je neodvolatelný. V právním řádu lze nalézt řadu případů, kdy je jednou daný souhlas neodvolatelný, například souhlas vlastníků sousedních nemovitostí s ohlášením stavby ve stavebním řízení. Za nepřiléhavou žalobce považuje argumentaci žalovaného rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2280/2009. Zatímco souhlas se zpracováním osobních údajů je úkon předvídaný zákonem, uvedené rozhodnutí se týkalo k neformálním a časově neomezeným souhlasům k užívání bytu. Pokud by souhlas udělený na dobu určitou bylo možné vzít zpět, nebyl by nijak odlišný od souhlasu uděleného na dobu neurčitou. Ostatně na základě názoru žalovaného vysloveného při předchozí kontrole žalobce zkrátil dobu, na niž je souhlas udělován, z pěti let na tři roky, což je doba kratší než u konkurenčních registrů. Závěr o neodvolatelnosti souhlasu na dobu určitou plyne z historického vývoje ustanovení 5 odst. 5 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů (dále jen zákon o ochraně osobních údajů nebo zákon ). Po novele provedené zákonem č. 177/2001 Sb. umožňoval 5 odst. 5 zákona o ochraně osobních údajů subjektu údajů kdykoliv svůj souhlas se zpracováním odvolat, avšak novelou č. 439/2004 Sb. byla možnost odvolání souhlasu ze zákona odstraněna. Pokud by zákonodárce chtěl umožnit subjektu údajů souhlas odvolat, vyjádřil by to výslovně, jak to učinil například v ustanovení 7 odst. 3 zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů (dále jen zákon o službách informační společnosti ). Obdobnou argumentaci žalobce uplatňuje ve vztahu ke směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 95/46/ES, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (dále jen směrnice o ochraně osobních údajů ), z níž podle jeho názoru nevyplývá oprávnění subjektu údajů odvolat souhlas se zpracováním. V novém nařízení o ochraně osobních údajů (v době podání žaloby připravovaném) již taková možnost výslovně zakotvena bude, čímž evropský zákonodárce dává najevo do budoucna změnu. Dále žalobce upozorňuje, že možnost subjektu odvolat svůj souhlas se zpracováním svých údajů v negativním registru klientských informací by zcela popřela smysl takového registru. Pokud mají tyto registry plnit roli, již jim přisuzuje ustanovení 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru ) a směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru (dále jen směrnice o spotřebitelském úvěru ), je nutné, aby věřitelé měli možnost najít v nich příslušné informace. Tento účel by možnost dlužníka domoci se výmazu svých údajů z registrů mařila. Žalobce tvrdí, že jeho praxe, kdy nepřipouštěl odvolání souhlasu se zpracováním údajů, byla již dříve předmětem kontrolní činnosti žalovaného, a to bez připomínek. Například v roce 2005 inspektorka žalovaného RNDr. B. při kontrole společnosti CETELEM ČR, a.s., jež je členem žalovaného, zjevně věděla, že souhlasy pro zpracování osobních údajů žalobcem jsou shromažďovány jako neodvolatelné, avšak tuto skutečnost žádným způsobem pokračování 3 nezpochybnila. Ředitel odboru kontroly žalovaného JUDr. M. ve svém vyjádření ze dne taktéž potvrdil žalovanému, že souhlas se zpracováním údajů lze pro stanovený účel a dobu odvolat jen v době, než je doručen druhé smluvní straně. Ani Mgr. P., vedoucí odboru správního rozhodování žalobce nesdělil k praxi žalobce negativní stanovisko, ačkoliv o ní byl již v roce 2008 informován. Subsidiárně žalobce v druhém žalobním bodu uvádí, že je oprávněn osobní údaje zpracovávat i bez souhlasu subjektu. Je totiž přesvědčen, že se v případě registru dlužníků aplikuje ustanovení 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů, dle nějž je správce oprávněn data zpracovávat i bez souhlasu údajů, pokud je to nezbytné pro ochranu práv a právem chráněných zájmů správce, příjemce nebo jiné dotřené osoby. Toto pravidlo je zakotveno též v čl. 7 písm. f) směrnice o ochraně osobních údajů. Žalobce odmítl názor žalovaného, že nemohl mít legitimní očekávání ohledně svého oprávnění zpracovávat údaje bez souhlasu jejich subjektů, neboť si souhlasy opatřoval. Podle žalobce se jednalo pouze o vstřícný postup vůči zákazníkům srovnatelný se situací, kdy se osoba, která má ze zákona právo vstupu na cizí pozemek, přesto ze slušnosti dotáže na souhlas jeho vlastníka. Skutečnost, že si žalobce souhlasy opatřoval, tedy ještě nevede k závěru, že by nebyl oprávněn osobní údaje zpracovat i bez souhlasu subjektů. Žalobcův postup je ostatně pochopitelný s ohledem na několikrát změněnou právní úpravu, neboť v některých obdobích žalobci právo zpracovávat osobní údaje bez souhlasu svědčit nemuselo. Žalobce tedy v praxi získávání souhlasů pokračoval z důvodu opatrnosti, a to navzdory svému legitimnímu očekávání založenému sdělením žalovaného, že tyto souhlasy nepotřebuje. Třetí žalobní bod obsahuje tvrzení, že databáze úvěruschopnosti subjektů slouží ke splnění obecné povinnosti odborné péče, kterou členové žalobce mají dle 66 odst. 2 a 567 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obchodní zákoník ). Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1726/2006 zahrnuje odborná péče mimo jiné povinnost ověřit z nezávislých zdrojů informace sdělené potenciálním smluvním partnerem při jednání o uzavření smlouvy. Jediným reálným způsobem, jak lze tuto povinnost splnit, je vedení příslušných databází, jakým je registr žalobce. Žalobce se neztotožňuje s názorem žalovaného, že uvedenému požadavku lze dostát i prostřednictvím veřejně dostupných údajů nebo údajů, které nelze považovat za údaje osobní, neboť se většinou jedná o nahodilé informace s omezenou obsahovou hodnotou. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobce argumentuje, že registr slouží k plnění povinnosti věřitele plynoucí z 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, dle nějž je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to i nahlédnutím do příslušných databází, je-li to nezbytné. Dle žalobce z tohoto ustanovení plyne, že za určitých okolností je povinen nahlédnout do databáze dlužníků, a tedy taková databáze musí existovat. Aby tedy žalobce mohl plnit své povinnosti plynoucí ze zákona o spotřebitelském úvěru, musí vést registr dlužníků, a to i bez souhlasu subjektů, o nichž jsou údaje shromažďovány. Toto stanovisko zaujalo též Ministerstvo průmyslu a obchodu ve svém vyjádření ze dne Žalobce poukazuje na skutečnost, že dozor v oblasti zákona o spotřebitelském úvěru je kompetencí České národní banky, na niž se měl žalovaný obrátit s žádostí o vyložení sporného ustanovení. To však žalovaný neučinil, čímž porušil zásadu materiální pravdy plynoucí z 3 správního řádu. Nadto je žalobce přesvědčen, že interpretace žalovaného odporuje přímo účinnému ustanovení čl. 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru. Dle bodu 28 preambule této směrnice má věřitel k posouzení úvěruschopnosti potenciálního dlužníka používat též pokračování 4 příslušných databází; rozsah vyhledávání se může lišit na základě právních a faktických okolností. Faktické okolnosti dle žalobce mohou představovat různou míru rizika při poskytování úvěru danému subjektu, právními odlišnostmi se pak může rozumět například otázka, zda subjekt žádající o úvěr není například společníkem veřejné obchodní společnosti, za jejíž závazky ručí celým svým majetkem. Pokud směrnice o spotřebitelském úvěru nařizuje členským státům zajistit, že věřitelé budou používat databáze úvěruschopnosti dlužníků, musí vnitrostátní předpisy takovou činnost umožňovat reálně a prakticky, nikoliv toliko formálně. Žalobce nesouhlasí s žalovaným, že registry, na něž odkazuje směrnice, jsou primárně registry zřízené zákonem. Poukazuje na čl. 9 odst. 4 směrnice o spotřebitelském úvěru, z něhož plyne, že pro zpracování osobních údajů v databázích dlužníků se použijí obecná pravidla směrnice o ochraně osobních údajů. Vzhledem k tomu, že oblast osobních údajů podléhá tzv. plné harmonizaci, nemůže členský stát vnitrostátním zákonodárstvím stanovit dodatečné podmínky pro zpracování osobních údajů, které směrnice o ochraně osobních údajů bez dalšího připouští. Registr zřízený ustanovením 38a zákona č. 21/1992 Sb., o bankách (dále jen zákon o bankách ) je třeba vnímat ve specifickém kontextu činnosti bank, které jsou vázány striktním bankovním tajemstvím. Toto ustanovení tedy přestavuje primárně výjimku z bankovního tajemství, nikoliv z právních předpisů upravujících ochranu osobních údajů. V pátém žalobním bodě se uvádí, že závěr žalovaného o nepoužitelnosti výjimky podle 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů odporuje přímo aplikovatelnému čl. 7 písm. f) směrnice o ochraně osobních údajů. Dle rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci C-238/05, ASNEF uvedené ustanovení směrnice brání tomu, aby členský stát vyloučil kategorickým a obecným způsobem možnost zpracování určitých kategorií osobních údajů. Právě takovým kategorickým způsobem však žalovaný zákon o ochraně osobních údajů interpretuje a aplikuje, neboť se podrobněji nezabýval nezbytností zpracování osobních údajů dlužníků. Žalovaný též neumožnil vyvážení konkurujících si zájmů subjektů údajů straně jedné a žalobce a jeho členů na straně druhé. Argumentace žalovaného v tom smyslu, že by existence registrů dlužníků musela být upravena zvláštním zákonem, je lichá, neboť pokud směrnice zpracování určitých údajů umožňuje, nemůže na tom vzhledem k plné harmonizaci této oblasti zvláštní zákon ničeho změnit. Dle šestého žalobního bodu shromažďování osobních údajů v negativních registrech dlužníků spadá pod výjimku dle 5 odst. 2 písm. e) zákona o osobních údajích též proto, že k němu neexistuje rozumná alternativa. S tímto závěrem souzní stanovisko Ministerstva vnitra ze dne , které je k žalobě připojeno. Též Světová banka a Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) uvádějí, že existence databází určených k posuzování úvěruschopnosti je nutná k řádnému fungování trhu a tržní ekonomiky, neboť zásadně zlepšují přístup spotřebitelů ke službám. Tyto skutečnosti měl žalovaný dle názoru žalobce vzít v úvahu při posuzování přiměřenosti zásahu do práv subjektů údajů. Sedmý žalobní bod se týká ústavně-právní dimenze sporu, jak ji vnímá žalobce. Dle jeho názoru není ústavní ochrana osobních údajů bezbřehá; čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod chrání toliko před zneužitím údajů, nikoliv před jakýmkoliv zásahem. Žalobce poukazuje na skutečnost, že jeho registr je zřízen za účelem ochrany základního práva jeho členů na ochranu majetku, které podléhá ochraně plynoucí z čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Výkon tohoto práva nemůže být neoprávněným zásahem do práva subjektů osobních údajů, a tím méně jejich zneužitím ve smyslu čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Žalovaný měl dle názoru žalobce vzít v úvahu nejen podmínky uchovávání údajů v registru dlužníků, ale též podmínky, za niž lze tyto informace z registru pokračování 5 poskytnout. Děje se tak totiž výhradně na základě žádosti žadatele o úvěr, který dává souhlas s tím, aby poskytovatel úvěru učinil dotaz na jeho záznamy v registru dlužníků. V důsledku tedy z registru nelze informace poskytnout, pokud s tím subjekt údajů nesouhlasil. Žalobce upozorňuje, že dle judikatury Ústavního soudu nelze jednomu základnímu právu dávat bezdůvodně přednost před jiným, čehož se žalovaný dle jeho názoru dopustil. Žalobce je dle osmého žalobního bodu též přesvědčen, že v něm žalovaný vyvolal legitimní očekávání, že pro účely databáze dlužníků je možné osobní údaje zpracovávat bez souhlasu jejich subjektů. Ve sdělení sp. zn. LEG-6246/09-13/ZVA totiž žalovaný uvedl, že negativní záznamy vztahující se k neplnění finančních závazků nevyžadují souhlas subjektu údajů. Toto stanovisko zaujala i pracovní skupina WP29 zřízená na základě čl. 29 směrnice o ochraně osobních údajů ve svém vyjádření č /09/EN. Žalobce považuje za liché tvrzení žalovaného, že uvedená vyjádření byla postavena na východisku, že databáze dlužníků je upravena zákonem. Upozorňuje též na článek JUDr. J. M., tehdejšího ředitele odboru kontroly žalovaného Zpracování osobních údajů z pohledu práv správce, v němž se uvádí, že zpracování osobních údajů na základě výjimky dle 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů je možné v případě porušení povinností subjektu údajů vůči správci. Za nepřípadné naopak žalobce považuje odkazy žalovaného na kontrolní závěry kontrolorky RNDr. K. B., které byly učiněny na základě kontrol provedených v červenci roku 2003 a v únoru roku 2004, neboť v té době platila striktnější právní úprava. Dále žalobce upozornil, že sama RNDr. B. v protokolu o kontrole uvedla, že subjekt údajů může požadovat jejich likvidaci až poté, co splní veškeré povinnosti vůči správci. Osoba zúčastněná na řízení přitom v nyní projednávané věci vzala zpět souhlas se zpracováním svých osobních údajů, aniž by splnila všechny závazky vůči členu žalobce, což žalovaný ve svém rozhodnutí zcela pominul. V posledním, devátém žalobním bodu žalobce namítá, že se žalovaný neřídil zásadou ochrany veřejného zájmu. Žalobce nesouhlasí s žalovaným, že v případě úvěrů poskytovaných bankami existuje vyšší veřejný zájem na ověření bonity dlužníků, než v případě spotřebitelských úvěrů poskytovaných jinými subjekty. Pokud totiž dochází k předlužování spotřebitelů u nebankovních subjektů, mohou tím být v důsledku postiženy i banky, vůči nimž tito spotřebitelé taktéž nemohou splácet své dluhy. Zajištění, že se spotřebitelé nebudou předlužovat, je pro současnou ekonomiku dle žalobce mimořádně důležité, a zároveň poněkud obtížné. Pokud věřitelé nebudou mít k tomuto cíli adekvátní nástroje, může dojít k poškození ekonomiky i výpadkům na příjmové straně státního rozpočtu. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl částečné odmítnutí a částečné zamítnutí žaloby. Uvedl, že žaloba je nepřípustná v části, v níž směřuje proti výrokům, jimiž předseda žalovaného zamítl námitky proti kontrolním zjištěním, přičemž odkázal na relevantní judikaturu. Pokud jde o věc samu, vyjádřil žalovaný názor, že pokud subjekt údajů udělí souhlas se zpracováním na dobu určitou, nemůže se jednat o souhlas neodvolatelný, neboť člověk musí mít vždy kontrolu nad tím, komu dá svolení k zásahům do svého práva na soukromí, respektive práva na informační sebeurčení plynoucího z čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Pokud žalobce konzultoval s žalovaným délku doby, na kterou má být souhlas udělován, v žádném případě z toho nelze dovodit, že takový souhlas nelze odvolat. Vypovídající hodnost registru dlužníků může být omezená bez ohledu na otázku odvolatelnosti souhlasu, jelikož členové žalobce nemohou uzavření smlouvy se spotřebitelem podmiňovat souhlasem se zpracováním jeho údajů v registru dlužníků. Za takových okolností by totiž nešlo o souhlas dobrovolně udělený. Žalovaný poukazuje na skutečnost, že ve svých stanoviscích č. 2/2008 a č. 2/2011 jednoznačně prezentoval názor, že souhlas se zpracováním pokračování 6 osobních údajů na dobu určitou nelze chápat jako neodvolatelný. Žalovaný uvádí, že pokud by soud měl pochybnosti o výkladu směrnice o ochraně osobních údajů, bylo by namístě položit Soudnímu dvoru Evropské unie příslušnou předběžnou otázku. Dále je žalovaný přesvědčen, že žalobce nemůže osobní údaje zpracovávat v registru dlužníků na základě 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů. Žalovaný zpochybňuje, že je registr dlužníků veden toliko za účelem splnění povinností podle zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele (dále jen zákon o ochraně spotřebitele ), neboť členy žalobce jsou i poskytovatelé telekomunikačních a energetických služeb. Pokud jde o povinnosti plynoucí z obchodní judikatury Nejvyššího soudu, žalobce si může ověřovat důvěryhodnost svých potenciálních klientů legálními prostředky, mezi něž patří například registr provozovaný na základě souhlasu subjektů údajů. Dle žalovaného nelze ani z 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru žádnou výkladovou metodou dovodit, že by poskytovatelé úvěrů mohli provozovat registr dlužníků bez souhlasu evidovaných osob. Takový registr by musel být zřízen na základě řádného zákonného podkladu, což plyne z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci S. a Marper proti Spojenému království a z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/10. Za irelevantní považuje žalovaný žalobcovy odkazy na stanovisko České národní banky, neboť ta vykonává dozor jen nad těmi poskytovateli spotřebitelských úvěrů, kteří mají přístup do bankovního registru. Argumentaci žalobce, že ustanovení 38a zákona o bankách slouží výhradně k prolomení bankovního tajemství, považuje žalovaný za účelové, neboť právě toto ustanovení zjevně opravňuje banky zpracovávat osobní údaje v bankovním registru bez souhlasu jejich subjektů. Rozsudek Soudního dvora ve věci ASNEF se týká pouze situací, kdy členský stát v rozporu se směrnicí omezí zpracování osobních údajů zákonem. Postup žalovaného správního orgánu nemůže pod závěry tohoto rozhodnutí spadat. Za irelevantní žalovaný též považuje skutečnost, že dle názoru žalobce neexistuje k jeho postupu žádná alternativa. Zájem členů žalobce na minimalizaci svého podnikatelského rizika nemůže převážit nad právem subjektů osobních údajů na informační sebeurčení. Názor žalobce, že právo na informační sebeurčení nelze podřadit pod právo na soukromý a rodinný život, je dle žalovaného zcela v rozporu s judikaturou Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Konečně žalovaný rozvíjí své podezření, že na existenci registru dlužníků provozovaného ž
We Need Your Support
Thank you for visiting our website and your interest in our free products and services. We are nonprofit website to share and download documents. To the running of this website, we need your help to support us.

Thanks to everyone for your continued support.

No, Thanks