Please download to get full document.

View again

of 97
All materials on our website are shared by users. If you have any questions about copyright issues, please report us to resolve them. We are always happy to assist you.

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE. Právní ochrana dítěte v ČR (s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva)

Category:

Finance

Publish on:

Views: 6 | Pages: 97

Extension: PDF | Download: 0

Share
Related documents
Description
UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE PRÁVNICKÁ FAKULTA KATEDRA OBČANSKÉHO PRÁVA Právní ochrana dítěte v ČR (s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva) Rigorózní práce Mgr. Markéta
Transcript
UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE PRÁVNICKÁ FAKULTA KATEDRA OBČANSKÉHO PRÁVA Právní ochrana dítěte v ČR (s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva) Rigorózní práce Mgr. Markéta Millerová Praha, říjen 2009 Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou rigorózní práci vypracovala samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených. V Praze dne.. Podpis.. Obsah Použité zkratky... 1 Úvod Rodina a dítě Rodina a její funkce v minulosti a dnes Pojem dítěte a vývoj jeho postavení v rámci rodiny Pojem práv dítěte - klasifikace, právní subjektivita, způsobilost k právním úkonům Mezinárodní a vnitrostátní dokumenty upravující práva dítěte Úmluva o právech dítěte Sociálně-právní ochrana dětí Úprava v zákoně o sociálně-právní ochraně dětí Historický exkurs a současná právní úprava Adresáti ochrany Princip zájmu a blaha dítěte Právo upozornění, oznamovací povinnost Systém orgánů sociálně-právní ochrany dětí a jejich působnost Orgány sociálně-právní ochrany dětí Krajské úřady Obecní úřady obcí s rozšířenou působností Obecní úřady Ministerstvo Úřad Poskytování sociálně-právní ochrany dětí jinými subjekty Úloha soudu při řešení problému Rodičovská zodpovědnost Výchovná opatření Institut osvojení Předběžné opatření... 68 3.5 Poručenství a opatrovnictví Vybraná judikatura (Ústavního soudu ČR a ESLP) Problémy (nejen) praxe a úvahy de lege ferenda Závěr Resumé Literatura a jiné prameny Literatura Články Internet Rozsudky ESLP Rozsudky Ústavního soudu ČR... 92 Použité zkratky ESLP Evropský soud pro lidská práva EÚLP Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod KÚ Krajský úřad LZSP Listina základních práv a svobod OSPOD orgán sociálně-právní ochrany dětí OSŘ Zákon č. Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů OÚ Obecní úřad OZ Zákon č. Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ZoR Zákon č. Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů ZoSPOD Zákon č. Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů 1 Úvod Zákon o rodině stanoví, že rozhodující úlohu ve výchově dětí mají rodiče. Základními činiteli ve výchově dítěte jsou tak jeho matka a otec. Dítě má na péči svých rodičů právo, jež mu zaručuje Úmluva o právech dítěte ve svém čl. 7 odst. 2. Stejně tak Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku se vyjádřil v tom smyslu, že základním prvkem rodinného života rodiče a dítěte je být spolu. Vnitrostátní opatření, která jim v tom brání, jsou v rozporu s právem na rodinný život, které je upraveno v čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stát má navíc povinnost učinit pozitivní kroky k tomu, aby mohlo být toto právo naplněno. Česká republika byla za porušení uvedeného článku opakovaně odsouzena, když neučila vše, co učinit mohla, aby nedošlo k odloučení dětí od rodičů z důvodu jejich nevyhovující sociální a ekonomické situace. Úlohou orgánu sociálně-právní ochrany dětí je mimo jiné sociální práce s rodinou, aby k odebrání dítěte nemuselo dojít a pokud k němu dojde, aby byl možný jeho brzký návrat domů. Sociálně-právní ochrana dětí (SPOD) je tak veřejnoprávní oblastí práva, která se aplikuje teprve v okamžiku, kdy zájmy dětí nemohou, nechtějí nebo nejsou schopni chránit jejich rodiče nebo osoby za jejich výchovu odpovědné. Sociálně-právní ochrana dětí, jejíž počátky spadají do druhé poloviny 19. století, u nás prošla za poslední dvě století řadou změn. V současnosti platným právním předpisem upravujícím tuto oblast práva je zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (ZoSPOD). Tento zákon definuje sociálně-právní ochranu dětí jako: zejména ochranu práva dítěte na příznivý vývoj a řádnou výchovu, ochranu oprávněných zájmů dítěte, včetně ochrany jeho jmění a působení směřující k obnově narušených funkcí rodiny. ZoSPOD vymezuje působnost orgánů SPOD, jimiž jsou krajské úřady, obecní úřady obcí s rozšířenou působností, obecní úřady, ministerstvo a Úřad. Tato působnost spočívá zejména v poskytování poradenské a preventivní činnosti, ve vyhledávání a 2 ochraně ohrožených dětí, ale též fyzických osob vhodných stát se osvojiteli nebo pěstouny, dále ve zprostředkování osvojení a pěstounské péče. V neposlední řadě upravuje působnost orgánů SPOD v oblasti ochranné a ústavní výchovy a rozhodování o výchovných opatřeních. Tato rigorózní práce se snaží uchopit problematiku ochrany práv dětí v širším kontextu, zejména s ohledem na to, že rozhodující úlohu při péči o nezletilé děti mají rodiče v rámci své rodičovské zodpovědnosti a státní orgány mají zasahovat až v případě, kdy by výkon práv a povinností, které jsou obsahem rodičovské zodpovědnosti, zasahoval do práv dítěte. Stěžejní část celé práce tvoří jednak specifikace působnosti orgánů SPOD a jejich úkolů ve vztahu k dětem vymezeným v úvodních ustanoveních ZoSPOD, jednak vymezení úlohy soudu při řešení problému. Koncepčně je práce rozvržena kromě úvodu a závěru do čtyř kapitol. První kapitola pojednává o rodině a její funkci, jakožto prostředí, které má zásadní vliv na rozvoj dítěte a jeho socializaci. Zejména se dotýká jejího významu v současnosti, respektive otázky nutnosti stanovit její novou definici. Dále vymezuje pojem dítěte, jeho postavení v rámci rodiny a vývoje jeho práv, především posunu od vymezení dítěte jako objektu práv k jeho chápání jako subjektu práv. Kapitola též vyjmenovává základní dokumenty upravující práva dítěte, podrobněji se zabývá Úmluvou o právech dítěte. Druhá a třetí kapitola jsou klíčovou částí celé práce. Druhá kapitola vymezuje pojem SPOD a orgány, které ji poskytují. Podrobněji se zabývá hlavními zásadami ZoSPOD a dále vymezuje působnost orgánů SPOD. Třetí kapitola se zaměřuje na úlohu soudu při řešení probírané problematiky a zejména na důležité rozsudky Ústavního soudu ČR a Evropského soudu pro lidská práva. Poslední, čtvrtá kapitola, identifikuje některé problémy a nedostatky praxe s ambicí navrhnout pro některé z nich řešení. Výčet není bezpochyby uzavřený. Zabývá se však problémy, na které upozorňují akademici, pracovníci neziskového sektoru i rozsudky Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Cílem práce je tak nejen popis nástrojů právní ochrany dítěte v ČR, ale i jejich kritická analýza ve smyslu jejich reálného fungování v praxi. 3 1 Rodina a dítě 1.1 Rodina a její funkce v minulosti a dnes 1 Rodina jako instituce zde v jejich nejrůznějších podobách existuje již několik tisíc let. Každý z nás se rodí do určité rodiny jako základní socioekonomické jednotky 2, je v ní vychováván, následně v ní žije a umírá. Je nejlepší formou pro udržení lidské civilizace a předávání hodnot z generace na generaci, její význam je tak nezastupitelný. Existují různé definice rodiny v závislosti na její formě, která se může různit se změnou kulturně-společenského prostředí. Ve většině společností se setkáváme s rodinou, kterou tradičně tvoří matka, otec a dítě, přičemž jeden z rodičů může chybět nebo se jedná o rodinu sestávající z více generací. V této podobě její definici podává například Mucha jako:.skupinu osob přímo spjatých příbuzenskými vztahy, jejíž dospělí členové jsou odpovědni za výchovu dětí. 3 Širší definici rodiny pak podává Grecmanová jako:...společenství lidí, svazek dvou rovnoprávných partnerů, malá sociální skupina či buňka, společenská jednotka, která vzniká na základě manželského a pokrevního svazku a představuje komplex specifických vztahů mezi mužem a ženou, mezi rodiči a dětmi, rodinou a společností. 4 Grecmanová tak poukazuje na důležitou funkci rodiny, kterou popsal již Dunovský.jako průsečík života jedince a společnosti. To platí hlavně ve vztahu k dítěti, jeho rozvoji a socializaci, kde zaujímá rodina úlohu rozhodující, 1 Viz též Millerová, M. Diplomová práce: Základní zásady ochrany práv dítěte v působnosti orgánů sociálněprávní ochrany dětí. 2008, s. 3 an. 2 Mucha, I. Texty ze sociologie. 1. vyd. Praha: Vydavatelství 999, ISBN , s Tamtéž, s Grecmanová, H., Holoušková, D., Urbanovská, E., Bůžek, A. Obecná pedagogika II. 2. vyd. Olomouc: Hanex, ISBN X., s. 7 4 nezastupitelnou. 5 Rodina tak svým členům poskytuje nejen materiální a citové zázemí, ale zároveň zprostředkovává vztah mezi jedincem a společností jako takovou. Na základě uvedených definic pak můžeme rodinu rozdělit do dvou skupin na rodinu malou, některými autory označovanou jako nukleární, kterou obvykle tvoří matka, otec a děti, ať už vlastní nebo osvojené a rodinu velkou, sestávající z více generací. Téměř každý člověk ve svém životě patří ke dvěma nukleárním rodinám: rodině výchozí, původní, v níž dochází k jeho socializaci a předávání hodnot, které si následně odnáší do rodiny, kterou sám zakládá. V historii, ale i v některých současných společnostech pozorujeme pokusy o alternativní rodinné soužití. Již Platón navrhoval veřejnou výchovu veškeré mládeže z rodin svobodných občanů ve státní škole. Ve starověké Spartě byla státu svěřena vojenská výchova dětí. A v polovině 19. století v USA J. H. Noyes založil tzv. komuny, kde všichni muži byli manželi všech žen a všichni dohromady vychovávali děti. 6 Ze současných příkladů pozorujeme izraelské kibucy nebo stále rozšířenější případy tzv. kohabitace, kdy spolu dvojce partnerů žije v sexuálním vztahu, aniž jsou manželi. 7 Diskutovanou problematikou stále zůstává otázka homosexuálních párů. Český zákonodárce umožnil osobám stejného pohlaví uzavřít registrované partnerství zákonem č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů, osvojit společné dítě však mohou stále pouze toliko manželé ( 66/1 ZoR). Většina autorů rozlišuje čtyři základní funkce rodiny: reprodukční, ekonomickou, emocionální a výchovnou. Jejich význam se však v čase mění, stejně jako se mění význam rodiny pro jedince. Zatímco ještě na konci 19. století plnila rodina zejména funkci ekonomickou, byla výrobní jednotkou. Novověká rodina je místem uspokojování citových potřeb, stává se útočištěm před vnějším světem, protiváhou života veřejného. A je založena na intenzivní citové vazbě mezi členy rodiny. Talcott Parsons viděl rodinu jako přístav 5 Dunovský, J. Dítě a poruchy rodiny. 2. vyd. Praha: Avicenum, 1987, s. 9 6 Mucha, I. Texty ze sociologie. 1. vyd. Praha: Vydavatelství 999, ISBN , s Tamtéž, s intimity chránící před vypjatě konkurenčním prostředím kapitalistické společnosti. 8 Hlavními a v čase stabilními se ukazují být reprodukční a výchovná funkce. Rodina jako základní jednotka společnosti zajišťuje, že její hodnoty, tradice a znalosti budou předány dalším generacím. Dítě si v rodině osvojuje normy sociálního chování v závislosti na chování rodičů. Jak dodává Matoušek: Od starověku až do současnosti bylo provedeno mnoho pokusů o přesunutí rodičovské péče na jiné osoby, skupiny, ba i na stát. Tyto pokusy se nikdy v širším měřítku neujaly. Model rodiny tvořené rodiči, jejich dětmi, případně prarodiči vykazuje v čase neobyčejnou stabilitu. Prakticky všechny společnosti jsou na tomto přirozeném modelu rodiny založeny. Také všechny funkční formy náhradní rodinné péče o děti usilují o to, aby se alespoň v něčem podobaly dvougenerační rodině. 9 Neplnění zejména emocionální a výchovné funkce ve vztahu k dítěti může v krajních případech vést k tomu, že rodiče jsou soudním rozhodnutím zbaveni rodičovských práv a hledá se náhradní rodinná péče. Takovou rodinu označujeme jako afunkční. Vedle ní rozlišujeme ještě rodinu problémovou, v níž se vyskytují poruchy některých funkcí a principů, avšak zdravý vývoj dítěte ještě není ohrožen a rodina je schopna problémy řešit vlastními silami. A rodinu dysfunkční, která není s to své problémy zvládnout a vývoj dítěte je ohrožen. 10 Rodina tvoří uzavřenou sociální skupinu a zůstává stále otevřená otázka, do jaké míry má stát zasahovat do vztahu mezi takto úzce spjatými jedinci. Hovoříme zde o autonomii rodiny, kterou lze vymezit nejen ve vztahu ke státu, ale též ve vztahu jedinců tvořících rodinu navzájem. Zatímco v minulosti převažovaly rodiny vícegenerační a rodina podléhala kontrole širšího příbuzenstva, v moderní době, kdy se prosazuje tzv. neolokalita a nově zakládaná 8 Možný, I. Sociologie rodiny. 1. vyd. Praha: Slon, ISBN , s Matoušek, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, ISBN , s Grecmanová, H., Holoušková, D., Urbanovská, E., Bůžek, A. Obecná pedagogika II. 2. vyd. Olomouc: Hanex, ISBN X., s. 7 6 rodina nově vytváří i samostatnou domácnost, přejímá tuto úlohu stát. Finanční podpora státu, zejména systém sociálního zabezpečení, nahrazuje potřebu soužití více generací, kde děti materiálně zabezpečují své rodiče. Na rodině však bezpochyby zůstává hlavní zodpovědnost za výchovu dětí a forma jejího provedení. 11 Na státu je pak, aby poskytoval prostor pro její provedení. Stát má povinnost zakročit v případě porušování lidských práv. Je tak otázkou kolize sociálního a liberálního státu, do jaké míry mu přísluší zasahovat v případě tzv.domácího násilí. 12 Zpráva o stavu rodiny Ministerstva práce a sociálních věcí z roku 2004 uvádí: Autonomie rodiny neznamená pochopitelně nezávislost na legislativních normách jakožto obecném rámci vymezujícím prostor svobody. Stát proto musí zakročit ve chvíli porušování lidských práv v rodinách, např. v případě domácího násilí nebo týrání dětí. 13 K tomu Radvanová poznamenává: Autonomie výkonu práv a povinností vyplývající z rodičovské zodpovědnosti končí v okamžiku, kdy rodič své povinnosti, nejobecněji řečeno, porušuje a dítěti neposkytuje takovou ochranu, která je zákonem uložena. Postižena může a má být jak rodičova nedostatečnost (daná objektivně), tak jeho chování volní, jehož následků si je vědom. 14 Ve společnosti dochází k neustálým změnám, ať už ekonomickým, politickým či společensko-kulturním. Tyto změny se bezpochyby odrážejí též v rodinném životě jedinců. Změny na jedné straně vedou k větší soudržnosti rodiny, jedinec vidí v rodině hlavně útočiště před vnějším světem, na druhé straně k podstatným změnám v jejich funkcích. 11 Rozhodující úlohu ve výchově dětí mají rodiče. ( 32 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů) 12 V sociálním státě se v zákonech, v postojích lidí, v aktivitách institucí a v praktické politice prosazuje, že sociální podmínky, v nichž lidé žijí, nejsou jen věcí jedinců či rodin, nýbrž i věcí veřejnou. Liberální stát, v němž základní hodnotou je svoboda individua, je stát nutný k ochraně této svobody. Kde začíná osobní svoboda, končí státní moc, která může zakročit jenom, když je porušena svoboda osobní. (wikipedia.cz) 13 Národní zpráva o rodině, MPSV 2004, s Radvanová, S. Právní ochrana dětí-její pozitiva i meze. In Klíma, K., Jirásek, J. Pocta Jánu Grónskému, 1. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, ISBN , s Stabilita současné rodiny je tak založena více na vnitřních stabilizačních faktorech než na vnějších tlacích ze strany širokého příbuzenstva. Sociologové hovoří o rodině v krizi. Obecně za hlavní důvody změny považují tyto faktory: 1. sexuální revoluce na přelomu 18. století, kdy se objevuje romantická láska. Jedinec si sám vybírá partnera a není již závislý na výběru rodičů. 2. změna role ženy ve společnosti (nejen pod vlivem feministických teorií) a 3. umožnění rozvodu, který vede k tzv. sériové monogamii, kdy žena či muž žili s jedním partnerem po určitou dobu, a pak jej vystřídali a žili s partnerem dalším. Dalšími důvody mohou být: uzavírání manželství ve vyšším věku, snižující se sňatečnost, zvýšení počtu domácností s jedním rodičem, snižování porodnosti. Rodina moderní doby se označuje jako vztahová. Jedinec od rodiny očekává zejména plnění její emocionální funkce, což vede k destabilizaci manželství a partnerského soužití vůbec. Závěrem je však potřeba položit si otázku, zda se ocitá v krizi rodina jako instituce nebo pouze definice rodiny, jak jsme ji doposud znali? Zajímavý je pohled anglických autorek Penny Booth a Cathy Kennedy, které rozlišují dva pohledy na tradiční rodinu. Konzervativní, pro nějž je ideální rodinnou formou soužití muže a ženy, kteří společně vychovávají děti, tzn. tradiční dvougenerační model. A liberální, jež zastávají ti, kteří dle autorek přicházejí z prostředí, které buď nevycházelo z tradičního modelu, nebo jejichž zkušenost s takovým modelem poznamenala jejich osobní rozvoj. Dle nich je zlatý věk tradiční rodiny mýtem, jenž zakrývá patriarchální tyranii, zmařené ambice žen, domácí násilí a zneužívání dětí Pojem dítěte a vývoj jeho postavení v rámci rodiny 16 Úmluva o právech dítěte přijatá dne 20. listopadu 1989 v New Yorku definuje pojem dítěte v čl.1 jako :.každou lidskou bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve. 15 Booth, P., Kennedy, K. The traditional Family and the Law, 2005, Family Law, s Viz též Millerová, M. Diplomová práce: Základní zásady ochrany práv dítěte v působnosti orgánů sociálně-právní ochrany dětí. 2008, s. 8 an. 8 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů stanoví v 8 odst. 2: Zletilosti se nabývá dovršením osmnáctého roku. Před dosažením tohoto věku se zletilosti nabývá jen uzavřením manželství. Takto nabytá zletilost se neztrácí ani zánikem manželství ani prohlášením manželství za neplatné. Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů v 2 odst. 1 stanoví, že dítětem se pro účely tohoto zákona rozumí nezletilá osoba. Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů v části druhé, hlavě šesté 216b stanoví, že dítětem se podle 216 a 216a rozumí osoba mladší osmnácti let. Uvedené předpisy tak pojem dítěte spojují s pojmem nezletilosti. Osoba nabývá zletilosti dvěma způsoby. Buď dovršením věku osmnácti let nebo uzavřením manželství. Výjimku tvoří Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, dle něhož je dítětem osoba mladší osmnácti let, tedy bez ohledu na to, zda nabyla zletilosti dříve nebo ne. Postavení dítěte a nahlížení na něj, jak společensky, tak právně se v průběhu století vyvíjelo a měnilo. Ve starém Řecku otec dítě po narození prohlédl a v případě, že mělo viditelnou vadu, jej mohl zavrhnout. Pátý den po narození bylo přijímáno do rodu, tedy do souboru rodin, jejichž muži odvozovali svůj původ od společného předka a používali jeho jméno. Desátý den po narození dostalo i vlastní jméno. Teprve od tohoto okamžiku bylo považováno za plnoprávnou bytost. Potraty v této době, stejně jako v současnosti, stíhány nebyly. Nenarozené děti se však netěšily právní ochraně. Běžné bylo odkládání dětí v košíku nebo hliněné nádobě na veřejná místa. Nalezené dítě se pak mohlo stát otrokem toho, kdo jej vychoval. Když se dítěte ujala bezdětná žena a její muž ho uznal za svého potomka, nebyl v jeho společenském postavení rozdíl oproti vlastnímu dítěti. Před zavedením Solónových zákonů se mohlo dítě stát i předmětem zástavního práva. Otec byl pak jediným zákonným zástupcem svých dětí před soudem a jinými státními orgány. U synů do doby jejich zletilosti, u dcer do doby jejich sňatků Matoušek, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, ISBN , s. 16an. 9 Zvyk odkládat přebytečné děti, existující u starých Řeků a Slovanů, přetrvává celý středověk. Na konci středověku jsou zřizovány první nalezince. Dětství v tomto období je krátké, trvá zhruba do osmi let, poté se dítě stává dospělou osobou a začíná pracovat buď v zemědělství, nebo odchází do učení. 18 Ve starém Římě byla pravomoc otce rodiny, tzv. patria potestas, nad dětmi téměř bez hranic. Je však třeba rozlišovat postavení dítěte v právu soukromém a v právu veřejném, kde mělo postavení samostatné a bylo svobodným římským občanem. Otec měl nad dítětem tzv. potestatem vitae necisque, právo nad životem a smrtí. Ovšem těžší tresty vyžadovaly úřední schválení. 19 Za Oktaviána Augusta dochází k posunu v tom smyslu, že otec byl povinen poskytovat dětem přiměřenou výživu, jejíž splnění mohlo být vymáháno soudně. 20 S nástupem křesťanství jako státního náboženství se mění i hodnota dítěte, byl vydán zákaz zabíjení dětí. Dítě je však nadále chápáno j
Similar documents
View more...
Search Related
We Need Your Support
Thank you for visiting our website and your interest in our free products and services. We are nonprofit website to share and download documents. To the running of this website, we need your help to support us.

Thanks to everyone for your continued support.

No, Thanks